Jak reagovat na zprávy o teroristických útocích?

28. 07. 2016 19:56:25
Poslední dobou takovýchto smutných a varovných zpráv přibývá. Paříž. Nice. Mnichov. Třeba taky Bagdád a Kábul, ale to už nás tolik nezajímá. Tam přece neumírají Evropané, to se jenom mezi sebou vraždí „musulmani“, že?

Po každém útoku zazní z médií, že jsme v šoku, následují kondolence, svíčky, květiny. A jalová prohlášení, že si nesmíme nechat vnutit strach a vzdát se našeho způsobu života. Jak jinak bychom na zprávy o teroristických útocích měli reagovat? Co je v dané situaci v našich silách a možnostech?

Při nevyhnutelné míře zjednodušení se pokusím rozlišit 4 typy reakcí. První je mlčení. Může být motivováno různě. Někoho terorismus prostě netrápí, neboť se ho (zatím) bezprostředně netýká. Přehlíží jej a vypouští, aby mu nenarušoval zaběhaný pořádek. Jiný cítí vztek a strach, hlavou mu táhnou černé myšlenky, ale nahlas nepoví nic, aby na sebe neupozorňoval a nebyl označen za xenofoba, rasistu a fašistu. Při nejbližších volbách se však zvedne a půjde dát hlas Konvičkovi, Okamurovi a Zemanovi. Další se nevyslovuje, jelikož neví, co k tomu říct. Zhroutil se mu projekt krásného nového multikulturního světa, ve kterém se promísí všechny národy. Série útoků otřásla jeho vírou ve světlé zítřky lidstva. Je zmatený, protože to nebylo v plánu. Anebo si naopak do vysněné ideové konstrukce zalezl jak do šnečí ulity, nepříjemnou realitu nevnímá a dál trucovitě lpí na svém přesvědčení. Nicméně mlčky, protože selhaly argumenty na jeho obhajobu.

Druhý způsob, jímž se obvykle reaguje na terorismus, lze nazvat solidárně-diplomatickým. Vyjadřujeme soustrast pozůstalým, modlíme se za mrtvé, snažíme se pomocí útěšných frází (kterým sice nevěříme, ale bonton si to žádá) dodat naději zraněným a otřeseným. Netvrdím, že je to špatně. Jde o gesto lidskosti a elementární slušnosti. Odporným protipólem solidarity bývají škodolibě cynické výroky věštců a znalců na diskusních fórech („tady to máte, došlo na moje slova“). Dostalo se jim kýženého zadostiučinění, už nejsou za idioty a primitivy, vytřeli zrak sluníčkářům! Všechny ty nevinné oběti jim potvrdily obraz nepřítele.

Třetí druh reakcí se projevuje úpornou snahou teroristy „pochopit“ a hlavně popřít jakoukoli vazbu na islám a uprchlickou krizi. Takže jsme zásobováni důkazy, že pachatele teroristických činů soužily psychické problémy, byli šikanovaní, frustrovaní a vykořenění, čímž se vysvětluje, proč se uchýlili k extrémním postojům. Platí tedy, že traumata z minulosti a tlaky přicházející z okolního světa mne zbavují odpovědnosti za to, co dělám? Hitlera prokazatelně týral jeho otec a rozmazlovala ho matka. Znamená to snad, že za druhou světovou válku a za holokaust nesou vinu Hitlerovi rodiče, nikoli on sám? Byla mu upřena možnost zvolit si jinou cestu, než pro jakou se rozhodl? Se synkem jsme hovořili o fyzikovi a matematikovi Hawkingovi. Jak to, že se odmítl smířit s osudem nehybné lidské trosky upoutané na vozík a ještě si drze dovoluje bádat o tajemstvích vesmíru? Na svůj hendikep se nevymlouvá. Nikoho neobviňuje, že mu přivodil nevyléčitelnou nemoc. Nešíří nenávist, netouží po pomstě.

Čtvrtým typem reakcí je „spravedlivý hněv“ dopadající (naštěstí většinou pouze virtuálně) na hlavy viníků, lhostejno zdali skutečných či domnělých. Anonymní uprchlík bez tváře, islamista s vousem a turbanem, uhlazení politici opakující floskule na summitech Evropské unie. A nad nimi jak arcidémon trůní kancléřka Angela Merkelová, terč obsesivní nenávisti rozvášněných diskutérů na sociálních sítích, hospodských žvanilů nad půllitrem piva i křiklounů se zaťatými pěstmi na demostracích Bloku proti islámu (či jak se momentálně jmenuje ten spolek paličů Koránu). Mezi „spravedlivě rozhněvanými“ se nalézají zastánci rychlých a konečných řešení (postřílet, pozavírat, deportovat), ale podle mého názoru mezi nimi převažují „obyčejní“ lidé, kteří ztrácejí pocit bezpečí a jistoty. Zjišťují, že žádný zázračný recept na okamžitou nápravu poměrů neexistuje. Obávají se (a právem), že praktikovat onen magicky vzývaný „náš způsob života“ bude stále obtížnější a riskantnější.

Nemám právo nikomu radit, jak by měl reagovat na ohrožení, které představuje terorismus. Na poučování jsou lidé citliví. Snažím se sám hledat odpověď na otázku, co dělat. Co dokážu změnit? Abych to správně nahlédl, musím si přiznat, jak je to právě s tím „naším způsobem života“, který si údajně nesmíme nechat vzít. Domnívám se, že nic není pravdě vzdálenější. Pro způsob života soudobé západní civilizace se mi zdá charakteristické, že jsme rezignovali na myšlení, resp. promýšlení základních existenciálních výzev, kladených před nás během našeho relativně krátného pobývání na této zemi. Soustředili jsme se na zajištění osobního materiálního pohodlí, čemuž se ve společnosti podřizuje skoro vše. Pracujeme a vyděláváme, abychom získali, po čem toužíme. Přitom pořád nejsme šťastní a spokojení. Dopřáváme si luxus zabývat se nejrůznějšími pseudoproblémy, zatímco na řešení zásadních úkolů nemáme čas, energii a prostředky. Tančíme na troskách starého světa a budeme se bavit, dokud to půjde. I na potápějícím se Titaniku přece hrála hudba!

V centru středověkého města stála katedrála, jejíž věže čněly vzhůru k nebi. Dominantou dnešního města je banka a nákupní středisko. Peníze se musí točit, ať spotřeba roste. Vůbec všechno musí růst. Platy a ceny, příjmy a náklady. Náboženství růstu je ale ohrožováno nejen periodicky se opakujícími ekonomickými otřesy. Především činy individuálního teroru, jimž je těžké předcházet, způsobují ve společnosti stav existenciální nouze. Ta pozvolna proniká do veřejné debaty v podobě tzv. post-materiálních témat. Najednou se už nejeví jako zásadní otázka, jestli HDP stoupá a úroková sazba klesá, nýbrž otázka naší obranyschopnosti. S tím ovšem úzce souvisí problém vlastní identity. Kdo jsem, čemu věřím, v co doufám a co jsem si zamiloval? Vím proč, jak a co bránit? Abych to vůbec ubránil a uhájil, jsem připraven něco si odepřít, něco obětovat, něco přehodnotit?

Čili na otázku, jak reagovat na zprávy o teroristických útocích, odpovídám následovně: cítím, že musím změnit způsob myšlení a začít přemýšlet nad tím, co je v životě doopravdy důležité a podstatné. Věřím, že správné vodítko nejen k úvahám, ale i činům, nabízí duchovní tradice, z níž evropská civilizace a kultura vzešla. Heidegger před lety uvedl (možná v předtuše věcí příštích), že „už jenom nějaký bůh nás může zachránit“. Netroufnu si odhadnout, jakého „boha“ měl filosof na mysli. Určitě nikoli krvežíznivé božstvo fanatiků bez rozdílu vyznání. Jako křesťan vyznávám, že zachránit nás může jen Bůh, který v člověku probouzí to nejlepší, protože je hlubinou moudrosti a lásky.

Autor: Lukáš Bujna | čtvrtek 28.7.2016 19:56 | karma článku: 23.16 | přečteno: 866x

Další články blogera

Tato rubrika neobsahuje žádné články...

Další články z rubriky Společnost

Irena Fuchsová

Psí voči

On o ní: "Vona se na mě vždycky podívá, udělá ty svý psí voči - a má mě tam, kde mě chce mít." Ona o něm: "Jak vidím ty jeho psí voči, tak mě utáhne na vařený nudli!" Všichni to známe. Psí voči umí muži i ženy.

20.6.2019 v 21:29 | Karma článku: 7.39 | Přečteno: 111 | Diskuse

Jan Tichý(Bnj)

Bubliny praskají (i z druhé strany)

Když je člověk emocionálně vtažen do konfliktu, nevnímá nic jiného, neumí se nad to povznést. Je bojovníkem na straně „dobra“. Ujišťují ho o tom přátelé a kamarádi (nejen na facebooku), ale třeba i lidi v ulicích.

20.6.2019 v 21:11 | Karma článku: 7.57 | Přečteno: 94 | Diskuse

Jenda Šilhavý

Otec a syn před koncem školního roku

OTEC: Ukaž mi tu matyku, vypočítals to? SYN: No, skoro jo, ale tady mi to ňák nevychází... OTEC: No tak na co se tě ptaj?

20.6.2019 v 20:20 | Karma článku: 8.46 | Přečteno: 197 | Diskuse

Karel Trčálek

Budou na nedělní demonstraci vůbec nějací opravdoví demonstranti?

Jak se blíží nedělní demonstrace na Letné, tak sílí hlasy, že se jí vlastně nezúčastní žádní opravdoví demonstranti. Přidávám k těmto hlasům i hlas svůj

20.6.2019 v 19:12 | Karma článku: 18.82 | Přečteno: 563 | Diskuse

Jan Provazník

Je třeba se bát multikulturalismu?

Sám pojem budí v mnoha lidech obavy a nepříjemné pocity. Čím je to způsobeno? Jde pouze o jakési modernistické šílenství, nebo se jedná o přirozený pohyb sjednocujícího se lidstva?

20.6.2019 v 16:22 | Karma článku: 8.76 | Přečteno: 622 | Diskuse
Počet článků 67 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 918

Mgr. Lukáš Jan Bujna (*1979) působí 11 let jako farář Církve československé husitské v Sokolově a Chebu. Vedle kněžské služby se věnuje i práci ve školství a sociální oblasti. Publikuje v církevním tisku, překládá a vydává liturgické texty. Blog vyjadřuje jeho osobní názory, nikoli oficiální stanoviska církve. Do diskusí pod svými články nevstupuje, neboť respektuje právo každého čtenáře vyjádřit se dle libosti. http://www.husuvsbor-sokolov.cz/

Najdete na iDNES.cz